Pro obyvatele Bali je zábava odnepaměti spojená s náboženskými svátky a na rozdíl od moderních diskoték, kin a televize je dodnes velice náročná na výdrž a čas. Zábava je vždy chápána jako příjemná a radostná činnost, nikoliv jako společenská povinnost. Často jsou přizváni i turisté, aby se zúčastnili veřejných oslav. Hlavním bodem náboženských oslav jsou vždy posvátné tance za doprovodu tradičních souborů bicích nástrojů (gamelan).
Tradiční světská zábava často zahrnuje i hazardní hry a sázení. To však mělo za následek mnoho rychle zchudlých a zklamaných indonésanů, a proto vláda hazardní hry v roce 1981 zakázala. Málo tradičních her tento zákaz přežilo. Dodnes se však pořádají kohoutí zápasy a také sázení na sportovní utkání, hlavně na kriket. I když se dnes hraje o podstatně nižší částky než v minulosti, sázky vždy probíhají na přísně utajovaných místech, proto je velkým štěstím, pokud jako turista nějaké utkání kriketu uvidíte.
Sázkaři také tvoří nedílnou součást býčích zápasů, které se však konají pouze dvakrát v roce, což je považováno za přípustné. Tradiční býčí zápasy se odehrávají v Negaře na západě Bali, a to každé období sucha (většinou v srpnu a znovu mezi zářím a listopadem). Býčí zápasy se také konají na severu Bali v městě Singaraja. Národními sporty Indonésanů jsou badminton a fotbal.
Kohoutí zápasy
I po roce 1981 zůstávají kohoutí zápasy jednou z nejpopulárnějších zábav na Bali. Je to způsobeno, jak jinak, mezerou v zákoně; kohoutí zápasy jsou označovány jako náboženský obřad, nikoliv jako zábava. Poněvadž určité hinduistické náboženské obřady vyžadují prolití krve k usmíření nejnestálejších zlých duchů (Bhuta a Kala), začínají kohoutími zápasy. Tyto zápasy jsou doprovázeny širokým zájmem veřejnosti a samozřejmě sázkami. Pokud se chcete zúčastnit nějakého zápasu, poraďte se v místě ubytování, kam a kdy jít. Připravte se ovšem na to, že se jedná o docela krvavou podívanou. Vyžaduje se také odpovídající chrámový oděv.
Kult kohoutích zápasů je na Bali všudypřítomný. Nejlepší kohouti přitom dokáží svému majiteli vydělat spoustu peněz, a dokonce získat určité postavení. Majitel však ke zvířeti většinou žádný emocionální vztah nemá. V případě, že kohout v ringu nepřežije, jde spíše o škodu finanční než citovou.
Zápasy se většinou odehrávají ve speciálním chámovém pavilonu (wantilan). Jedná se o otevřenou arénu, okolo níž je vyhrazen prostor pro diváky (zhruba stovky). Složitá pravidla psaná na starobylých rukopisech řídí tuto podívanou a všechny záležitosti s ní spojené; ve dnech konání kohoutích zápasů platí určitá omezení, kohouti jsou rozčleňováni do kategorií podle podrobných kritérií týkajících se barvy, znaků, velikosti a hmotnosti. Projednávání pravidel a následný výběr protivníka je vždy podnětem pro sáhodlouhé diskuse.
Když je konečně vybrán vhodný soupeř, uzavírají se sázky o velké částky. Majitelé se dohodnou na celkové sumě a oba potom vloží stejnou částku do banku - zřídka se jedná o méně než 150 000 rupií (300,-), někdy se celková suma vyšplhá až na 1 000 000 rupií (2 000,-). Tato částka bývá z větší části placena majitelem, zbytek doplácejí jeho přátelé a příznivci. Diváci poté uzavírají sázky individuálně mezi sebou.
Před bojem je na levý kotník kohouta upevněna 11 - 15 cm dlouhá smrtonosná čepel (taji). Poté jsou kohouti vypuštěni do ringu a boj začíná. Věří se, že taji je posvátná zbraň a kohout, který s ní umí lépe zacházet, vítězí. Souboje se pořádají maximálně na pět kol - vyhrává kohout, který se udrží déle na nohou, i když krátce nato padne mrtvý k zemi. Majitel vítězného kohouta dostane tělo prohraného zvířete plus peníze svého protivníka vsazené na počátku.
Čerpáno z Bali & Lombok Rough Guides